Slavnostní uvedení Elišky Junkové do Síně slávy FIVA

Minulou sobotu byla v rámci Prague Car Festivalu v Praze uvedena do Síně slávy Mezinárodní federace historických vozidel FIVA legendární závodnice Eliška Junková. Slavnostního aktu se zúčastnil generální sekretář FIVA Gian Mario Mollar a členka mezinárodní jury Hall of Fame FIVA Gaby von Oppenheim. Ocenění předali rodině Elišky Junkové, vnučce Markétě Šonkové a vnukovi Jiřímu Junkovi.

Autoklub České republiky na tomto slavnostním aktu zastupovali prezident Jan Šťovíček, první viceprezident Stanislav Minářík a viceprezident pro zájmovou činnost František Čečil.

 

Projev Giana Maria Mollara – generálního sekretáře FIVA

Dámy a pánové,

je mi velkou ctí, že mohu být s vámi všemi v Praze a uctít památku významné ženy Elišky Junkové, královny volantu, tak se jí říkalo.

Jmenuji se Gian Mario Mollar a jsem generálním sekretářem Mezinárodní federace historických vozidel FIVA. Předávám vám pozdravy našeho prezidenta, pana Tidda Bresterse, který se bohužel nemůže dnes zúčastnit.

Co je FIVA? FIVA je nezisková organizace, která sdružuje přibližně 2 miliony členů v 80 zemích světa na 5 kontinentech. Lidí, kteří se liší kulturou, postoji a sociálním postavením, ale spojuje je jeden rys – vášeň pro historická vozidla. Zde, v České republice, je FIVA zastoupena národní autoritou FKHV (Federace klubu historických vozidel) a AVCC (Asociace veteran car clubů) v Autoklubu České republiky.

O čem je FIVA? Není to snadné vyjádřit několika slovy. Naším posláním je chránit, zachovávat a propagovat světové motoristické dědictví. FIVA tyto cíle sleduje prostřednictvím práce šesti komisí, které představují její operativní složky. Jednou z nejdůležitějších otázek, kterými se zabýváme, je jistě legislativa. V této náročné době jsou historická vozidla někdy považována za hrozbu pro životní prostředí. Naše úsilí směřuje k tomu, abychom vysvětlili zainteresovaným stranám a politikům v Evropském parlamentu, že tomu tak není, protože jejich dopad na emise je skutečně zanedbatelný. Usilujeme o to, aby včerejší vozidla zůstala na silnicích zítřka. FIVA certifikuje autenticitu historických vozidel prostřednictvím své technické komise. FIVA má také bohatý kalendář akcí, ve kterém jsou registrovány nejprestižnější události v této oblasti. FIVA pečuje o všechny druhy historických vozidel, nejenom o osobní automobily, ale i nákladní vozy a také o motocykly a pojízdnou zemědělskou a vojenskou techniku.

Všechny tyto činnosti se točí kolem hlavního pilíře, kterým je kultura. Historická vozidla nejsou pouhými dopravními prostředky, ale kulturními artefakty, opravdovými stroji času, které přenášejí hlas minulosti do dnešních dnů. Za jejich plechovými karoseriemi, uvnitř nýtů a šroubů jejich motorů, se splétaly silné příběhy a vzácné vědomosti. Je naší povinností, aby žily i po nás, abychom je předali našim dětem a vnukům, budoucím generacím. Pro dosažení tohoto důležitého cíle FIVA od roku 2016 úzce spolupracuje s UNESCO.

Ale proč jsme dnes tady? Vše začalo v roce 2021, kdy se naše vedení rozhodlo založit Síň slávy na oslavu světově proslulých osobností i neopěvovaných hrdinů automobilové historie. Toto rozhodnutí bylo předáno našim členským klubům a federacím. Úspěch byl pozoruhodný, protože se sešlo úctyhodné množství nominací. Abychom mezi nimi mohli vybrat vítěze, a věřte mi nebyla to lehká úloha, sestavili jsme mezinárodní porotu z významných jmen motoristické scény. Jedna členka mezinárodní jury je tu dnes s námi: závodnice s historickými vozidly a novinářka Gaby von Oppenheim. Po jejím boku v jury usedli rocková hvězda, ale také významný sběratel historických automobilů Nick Mason, japonský designer Shiro Nakamura, indický soutěžní jezdec Navaz Bathena Sandhu, motoristický novinář ze Singapuru Eli Solomon a dále pak zástupci FIVA Gautam Sen, publicista a duchovní otec této iniciativy, Patrick Rollet, bývalý prezident FIVA a náš současný prezident Tiddo Bresters.

V loňském roce bylo do Síně slávy FIVA uvedeno 14 vybraných kandidátů, mezi nimi špičkoví designeři Marcello Gandini či Giorgetto Giugiaro, proslulí sběratelé a zakladatelé muzeí Saulius Karosas z Litvy nebo Roland d´Ieteren z Belgie, dále pak přední osobnosti ve svých oborech, jako jej průmyslník Osamu Suzuki nebo polský soutěžní šampion Sobiesław Zasada, významní novináři a publicisté.

Letos jsme ocenili devět nových osobností a je zajímavé, že značnou část tvořily ženy, například irská závodnice Rosemary Smith, Sharsad Hamedani, statečná žena, která zachránila sbírku bývalého iránského šáha a založila v Iránu motoristické muzeum, a samozřejmě Eliška Junková.

Není lehké najít slova, která by tuto legendu náležitě oslavila, na její počest bylo vypsáno moře inkoustu a jeden slavný český skladatel jí dokonce věnoval nádhernou jazzovou skladbu Bugatti step. Ocenění, kterým dnes vzdáváme hold její památce, má pět kol, jež představují pět kontinentů, a je dalším uznáním jejich úspěchů za 94 let naplněného života. Paměť je mocná věc. Není to jen pohled do zpětného zrcátka a péče o minulost, ale je důležitá i pro budoucnost, protože ti, kteří tu byli před námi, nám ukázali cestu, stejně jako při náročném závodě.

A Eliška Junková to rozhodně dokázala, když svými závodními úspěchy více než slovy ukázala, že „žena se může vypracovat na stejnou úroveň jako nejlepší muži“ a že „než si stěžovat, je užitečnější méně reptat a více pracovat k překonání obtíží“.

Představuji si, že je tu dnes s námi, když předáváme toto ocenění jejím potomkům za doprovodu řevu motoru jednoho z vozů Bugatti, které ve svém životě řídila.

 

Projev Gaby Von Oppenheim – členky mezinárodní jury

Dobré odpoledne vám všem,

věřím, že pokud se někdo z vás setká se závodníkem, většina si pomyslí: „To je ale hrdina.“ Pokud je to muž. Těch byla dlouhou dobu většina. Pokud je tato osoba náhodou žena, většina lidí si pomyslí: „Jaká odvážná, naprosto bláznivá ženská.“ Vím to, protože sama také závodím. A právě proto, že nyní závodím, vám mohu snad zprostředkovat vhled do mimořádných úspěchů Elišky Junkové.

Dnes už v závodních vozech nikdo neumírá, lidé se při nehodách málokdy zraní. Ale v době takzvaného jazzového věku byl motoristický sport velmi nebezpečný. Závodníci utrpěli často popáleniny, zranili se a zemřeli, to vše bylo běžné. Před startem každého závodu si jezdec a jeho rodina nikdy nebyli jisti, zda se opět setkají.

Kdykoliv závodní vůz v té době narazil na nějakou překážku vedle silnice, vůz se vzepjal a řidič byl vymrštěn ven, což bylo v té době příčinou mnoha smrtelných nehod, protože bezpečnostní pásy neexistovaly. Dnes jsme my závodníci i řidiči v běžném provozu pevně připoutáni k sedadlu, což je nejenom významným bezpečnostním prvkem, ale usnadňuje to i řízení vozu. Volant se lépe ovládá, pokud je tělo pevně ukotveno v sedadle.

Řízení předválečných automobilů, z nichž některé dosahovaly rychlosti 200 km/hod, bylo nesmírně vyčerpávající, patřily k tomu bolavé ruce plné puchýřů od drsných provazů omotaných kolem volantu. Pneumatiky byly v těch dobách velmi úzké, to znamenalo rychlou ztrátu kontaktu s povrchem vozovky, závodníci čelili neustálým smykům pilovitým pohybem volantu, což můžete krásně vidět při závodech historických automobilů. Ale při dnešních závodech těchto vozů to řidiči dělají jen krátkou dobu. Eliška Junková takto řídila až 9 hodin bez přestávky. Mohu vám potvrdit, že vyčerpání, které musela tehdy cítit, není nic, co by si kdokoli z nás přál.

Udržet automobil na silnici bylo obtížné. I jednoduché úkony, jako akcelerace, řazení, byly fyzicky velmi náročné, žádné posilovače neexistovaly. Pouhá síla řidiče hnala automobil vpřed nebo jej zase pomáhala zastavit.

A propos, zastavení! Zkusili jste někdy zastavit auto vlastní silou? Zkusili jste někdy „šedesátikilovou brzdu“ nebo „dvacetikilovou“ nebo „pětikilovou“? To byla síla, kterou bylo nutno vynaložit. A přesně. A přesnost byla Eliščinou největší předností.

Dokázala si zapamatovat podrobný průběh trasy závodu, body, kde brzdit, tvar zatáček, věčně se měnící povrch vozovky, prostě každý centimetr tratě. Kam až „pustit“ pravé přední kolo, když akcelerujete ze zatáčky, v jakém úhlu přitom držet volant: 35 stupňů? Šedesát? Devadesát? A kdy přijde ten okamžik, kdy tečujete vrchol zatáčky a uvolníte volant, abyste z ní mohli vyrazit na plný plyn? Dnes nám s přesností pomáhá technika, v tehdejších dobách to musel být instinkt.

Dovedete si představit hluk řvoucího motoru, prach a kapky horkého motorového oleje ve vašem obličeji i v očích, výheň motoru spalující nohy a chodidla, zatímco brzy ráno jste byli vystaveni mrazivému chladu? Vozy Velkých cen tehdy neměly žádné střechy jako dnes. Přilby a zádržné systémy, závodní kombinézy a nehořlavé spodní prádlo dnes tvoří ochranou vrstvu mezi závodníkem a vnějšími elementy, o čemž si piloti dvacátých let mohli nechat jenom zdát. Ohnivzdornost? Hasicí přístroj? Tehdy vlastně neexistovalo ani nic pořádně nepromokavého. Muselo být nepředstavitelně nepohodlné sedět v bugatce celé dny a dny za každého počasí. I když by se většina z nás vyhnula tak náročnému sportu jako je tento, přesto by se několik z nás našlo, kteří by se tomu věnovali. Poháněni vášní pro automobil a jeho rychlost, fascinováni tancem mezi člověkem a strojem. A málokdo by to dokázal jako Eliška Junková. A s velkou pravděpodobností by nebyl schopen porazit celé závodní pole, včetně profesionálů a továrních týmů.

Nesmírně ji obdivuji pro její úspěchy, její odvahu, psychickou i fyzickou sílu, schopnost vystoupit ze své komfortní zóny. Jsem nesmírně vděčná, že zde dnes mohu být a předat ocenění někomu, kdo je příkladem ženám na celém světě. Jsem ráda. Že mohu toto ocenění předat její vnučce Markétě, která je zde přítomna a obě si asi myslíme: „Kéž bych byla jako ona!“

Sdílet