Ve věku 81 let zemřel Karel Březina, legendární komentátor motorsportu na mnoha akcích po celé republice, široké veřejnosti byl známý ze svého dlouhodobého působení v České televizi. Působil v redakci zpravodajství a později jako externí spolupracovník sportovní redakce. Diváci jeho komentáře slýchali například také při Velké ceně České republiky v Brně, naposledy pak z motoskijöringu v Dobřanech v Orlických horách v lednu loňského roku. Vedle komentování se věnoval také historii motorsportu, napsal a vydal publikace Mělník byl první o historii motoristického sportu v tomto městě a Sidecarcross od počátku do dneška zabývající se vývojem této disciplíny u nás. Karel Březina byl členem Klubu závodníků veteránů Autoklubu ČR a podílel se na přípravě časopisu Veterán. Připomeňme si Karla Březinu článkem, který ve Veteránu vyšel při příležitosti jeho osmdesátých narozenin:
Karel se narodil ve chvíli, kdy Hitler ještě věřil, že pomocí zázračných zbraní zvítězí. Ale už o dva měsíce později, alespoň, jak se v rodině tradovalo, už s ním maminka utíkala před Rudou armádou do lesů okolo rodné Skály, dnes součásti obce Boháňka. Pak vyrůstal postupně v Náchodě, Rýmařově a Dobrušce, kde chodil 12 let do školy. A tehdy se odehrál rozhodující moment jeho života:
„Táta byl strojní inženýr, takže ho zajímalo všechno, co mělo motor,“ vzpomíná Karel, „tak mne 8. srpna 1954 vzal na závody do Jičína. A třetí ročník Ceny Prachovských skal mě zaujal natolik, že jsem si řekl – ano, to je sport, kterému se chci věnovat. A vida, vydrželo mi to celý život.“
Začínal výstřižky z novin, shromažďováním dat a dál pilně jezdil na závody. A také začal šetřit na motorku – no, na Pionýra. Jel s ním pár soutěží, to se tehdy muselo, vyjel si třetí výkonnostní třídu, ale na větší závodění nebyly peníze. Tak o těch svých velkých vzorech a také o kamarádech začal psát do novin. A proto logicky přišla další velká výzva a opět v Jičíně.
První závod, který Karel Březina komentoval, ale pozor, i organizoval. To se psal rok 1972 a konal se v Dobrušce.
„V Jičíně se první kolo zdálo vždy nekonečné. V depu bylo napjaté ticho, ale nad ním hřměl amplion místního hlasatele. No, žvanil. A tu došla trpělivost jednomu z našich velikánů minulých let, Láďovi Štajnerovi. Uviděl mě a na celé depo zařval – kurva Březino, nemoh bys to komentovat ty? Kdo by neposlechl mistra řídítek. Udělal jsem si zkoušky a svou hlasatelskou premiéru jsem měl na okruhu, jehož vznik jsem vlastně inicioval, doma v Dobrušce. Tam se pak odjely ještě další tři ročníky, ale to už se můj život točil dál.“
V roce 1973 dostal nabídku ze Světa motorů. Cítil to jako poctu a byl šťastný. Prožil tam hezký rok, ale pak bdělý komunistický kádrovák prostudoval jeho profil a Karel letěl. A měl pocit, že letí až někam tam, odkud není návratu.
„Tehdy mě zachránily, ale opravdu zachránily závody. Asi jsem musel být opravdu dobrej, protože mě chtěli téměř všichni pořadatelé, od Chomutova až po Znojmo. A dokonce si mě pozvali i na Slovensko, do jejich obřadní síně, na Cenu Slovenska do Piešťan.“
Jenže ne vždy všechno šlo standardně. Třeba takový předseda Východočeského KV Svazarmu Paukert dělal všechno proto, aby Karel nemohl komentovat. Došlo to tak daleko, že když se v Hradci Králové měl jet vrcholný socialistický podnik, Pohár míru a přátelství, tak hlasatelování Karla Březiny musel řešit až krajský výbor KSČ. Co všechno si tam soudruzi řekli, bude navždy tajemstvím, faktem ale zůstalo, že Březina komentoval a Paukert se brzy ze scény vytratil. Bylo to vzácné, ale i tehdy někdy vítězila odbornost před patolízalstvím.
V té době ale Karel už toužil po mikrofonu televizním. Marně, až na jaře 1988 mu Luboš Pecháček slíbil, že spolu budou komentovat Mistrovický trojúhelník u Letohradu. Fajn, ale večer před přenosem mu Pecháček řekl, že to Praha zakázala. Ale to už zbýval jen kousek, aby se Karel dočkal.
Stačil ještě uspořádat velkou výstavu závodních motorek v Michli, ale pak už chválabohu nastoupili v roce 1989 studenti a další, kteří to měl v hlavě v pořádku. Pravda, nebylo to ideální, ale Karel ihned získal opětovné angažmá ve Světě motorů a o chvíli později i v České televizi. A jeho soused, pan Poláček z Dobrušky mu připomněl, co říkal u televize, když mu bylo deset let – tuhle práci bych chtěl dělat.
Čest jeho památce, upřímnou soustrast pozůstalým.
-bp-