Dne 26. září 2026 opustil svět Jiří Jasanský, bylo mu 87 let. Patřil mezi úspěšné motocyklové jezdce, startoval na dvanácti mezinárodních šestidenních soutěžích, jednou byl členem Trophy Teamu, v dalších reprezentoval v bojích o Stříbrnou vázu. V polském Zakopaném 1967 vyhrál soutěž o Stříbrnou vázu v sestavě s Drahoslavem Miarkou, Arnoštem Zemenem a Miroslavem Vytlačilem. Vítězství pak zopakoval v letech 1970 a 1971. Po skončení aktivní sportovní kariéry se Jiří Jasanský věnoval trenérské práci.
Čest jeho památce, upřímnou soustrast rodině.
Vítězové Stříbrné vázy 1971. Josef Císař, Miroslav Vytlačil, manažer Josef Mičán, Tomáš Petermann, Jiří Jasanský.
Připomeňme si Jiřího Jasanského z jeho vzpomínání pro časopis Veterán při příležitosti šedesátých narozenin:
Když se tak ohlížím hodně zpět, napadá mi, že moje cesta k motocyklovému sportu započala ke konci války v mé rodné Lhotce u České Třebové, kde jsem 11. března 1939 spatřil světlo světa. Když mi totiž bylo pět let, můj otec vyrobil dětské kolo z normálního „cesťáku“ tím, že vyřezal trubky rámu, a já měl na čem jezdit. Od té doby to byla má největší zábava.
To nejdůležitější ovšem přišlo po pár letech. V České Třebové začali pořádat terénní závod motocyklů „Po lyžařských stezkách“ a já jako divák objevoval svůj první idol, místního závodníka Mirka Pachla. Když byl závod povýšen na oblastní podnik, otevřely se mi oči dokořán. Vidět v akci Jaromíra Čížka, Jaroslava Kmocha, Františka Róna, Sašu Klímu, Oldřicha Klaudingera, bratry Bohuslava a Aloise Roučky, Oldřicha Hameršmída a další vynikající závodníky, to byl pro dvanáctiletého kluka zážitek, který pak ovlivnil můj další život. Závodění mě doslova uchvátilo a otázka zněla: jak se k němu dostat?
Ukončil jsem základní školu, otec si přál, abych se vyučil nástrojářem, ale já se vzepřel a dosáhl toho, že jsem nastoupil jako učeň–automechanik do vojenských opraven v Přelouči a zůstal zde i po vyučení až do nástupu na vojnu. Ještě předtím jsem se seznámil s pplk. O. Urbanem, Jardou Machačem a Rabochem, kteří byli členy motocyklového oddílu Dukly Přelouč, a byli to oni, kteří mi pomohli, abych se stal jejím členem a já. Můj sen o závodění se zde začal pomaloučku naplňovat. Začínal jsem na sériové Jawě 250 „péráku“, s nímž jsem si v roce 1956 vyjel třetí výkonnostní třídu v soutěžích a v dalším roce druhou. To jsem již vlastnil kývačku Jawu 250 a také jsem měl přidělené dva motocykly pro motokros – ČZ 175 s přední kyvnou vidlicí a Jawu 350, které přišly z pražské Dukly.
V roce 1959 jsem nastoupil základní vojenskou službu k ŠAP Praha a druhý den jsem byl převelen do autoškoly v Karlíně, kde jsem se sešel s Václavem Hoffmannem, Václavkem, Runštukem a Vytlačilem, s nimiž jsem uzavřel velké přátelství, přestože jsme se utkávali jako nesmiřitelní soupeři na terénních soutěžích i v motokrosových závodech. Vcelku se mi dařilo, a tak jsem byl v březnu roku 1960 povolán do Dukly Praha. V té době se jezdilo trénovat do Dušník u Prahy a já byl na svůj první trénink tak nažhavený, že chuť převýšila sílu i umění a dopadlo to tak, jak ani jinak dopadnout nemohlo. Z tréninku jsem jel nejprve do vojenské nemocnice s přeraženým zubem a tržnou ránou na bradě…
V Dukle jsem jezdil s třistapadesátkou ESO motokrosy a s Jawou 350 terénní soutěže. Po celé dva roky, co jsem v Dukle působil, jsem se nemohl rozhodnout, které disciplíně dát přednost. A tak se třeba stalo, že se mě náčelník František Mošna zeptal, zda pojedu o víkendu soutěž v Jilemnici nebo motokros v Táboře, já nevěděl, nakonec jsem závodil v motokrosu. Jedno je však jisté: za dva roky jsem v Dukle udělal slušný výkonnostní pokrok a velkou zásluhu na tom měl již jmenovaný náčelník, manažer, trenér i psycholog v jedné osobě, František Mošna.
Po skončení vojenské služby jsem využil možnosti nástupu do motoristického oddílu Rudé hvězdy Praha, kde jsem kromě sportovního vyžití získal i zaměstnání. V roce 1962 přišla Jawa s novými jednoválcovými motory třistapadesátky a já po nich začal pošilhávat. S podporou Josefa Mičána jsem se vypravil do pankrácké Jawy za panem ředitelem VVZ Josefem Jozífem s prosbou o zapůjčení jednoho z nových motorů. Ten mě vyslechl, zavolal Honzu Bednáře, a ať prý dá pojistit motocykl po Vládovi Štěpánovi, že ho dostanu já na sezónu 1963. Od té doby jsem byl továrním jezdcem. Protože se mi začalo více dařit v terénních soutěžích než v motokrosu, zaměřil jsem na ně plně svoji pozornost. Dočkal jsem se brzy nominace na soutěž v italském Bergamu. Předcházela ji nedobrá pověst, snad abych ra ději zůstal doma, ale to víte – Itálie, tak jsem se přece těšil. To, co jsem tam pak prožil, zdaleka předčilo všechna očekávání. V noci silně pršelo, přes den horko třicet stupňů ve stínu. Do kopců nešlo vyjet bez pomoci traťových maršálů, dolů jel motocykl přede mnou, já po zadku za ním. Jedním slovem – galeje. Právě tato soutěž dala tak zabrat Oldřichu Hamršmídovi, že se rozhodl ukončit dlouholetou sportovní činnost. V roce 1963 jsem též poprvé nastoupil na Šestidenní, která se konala na střediskem ve Špindlerově Mlýně, a hned jsem se dostal do týmu, který bojoval o Stříbrnou vázu s Roučkou, Chasákem a Hamršmídem.
V té době nám vyrostla nová konkurence – jezdci NDR na velmi rychlých strojích MZ, později i Simson. Proto v Jawě připravovali nové stroje, které byly lehčí, měly výkonnější motory, ale, jak se ukázalo, trpěly i řadou dětských nemocí, jak už to bývá. Trvalo proto nějaký čas, než jsme se začali více prosazovat. Na Šestidenní na ostrově Man v roce 1965 jsem jel v týmu o Stříbrnou vázu spolu s Břízou, Zemenem a Vorlíčkem, a navzdory těžkým podmínkám jsem až do pátého dne celkem odolával. Stačilo však projet jednoho brodu a začaly problémy se zapalováním, které jsem až po hodině velkého úsilí odstranil. Etapu jsem sice dokončil, ale byl jsem ze soutěže vyloučen pro pozdní příjezd do cílové kontroly v Douglasu. Tím nás tým ztratil šanci vyhrát Stříbrnou vázu.
Nepodařilo se to ani rok poté ve švédském Örebro. Byl jsem v této sezóně ve velmi dobré formě, také motocykl Jawa 350 měl skvělou úroveň. V první polovině soutěže jsem byl na rychlostních zkouškách rovnocenný švédským jezdcům, kteří patřili v domácím prostředí ke špičce. Čtvrtý den jsem po projetí prvního z dvou okruhů ošetřil v časové kontrole ve Villingesbergu motocykl, napnul řetěz, vše se zdálo v pořádku. Ujel jsem však jen pár kilometrů a z motoru se začalo ozývat podivné klepání. Dost jsem znervózněl, a v tom jsem u trati uviděl Drahoslava Miarku, který už nejel, musel vzdát den před tím. Poradil mi, abych odmontoval víčko zapalování. Jakmile jsem to udělal, zjistil jsem, že je prasklý klikový čep. Drahoš mi povídal: „Tak si sundej přilbu a jseš na tom jako já!“
Při Šestidenních se člověk někdy dostal do situace, kdy rozum zůstal stranou a nade vše převážila vůle soutěž dokončit. Jinak se po soutěži, při kontrole motocyklů v Jawě zjistilo, že stejná závada, jaká potkala mně, postihly i další stroje.
V roce 1967 se pořádala Šestidenní v Zakopaném v Polsku. Tratě byly hodně podobné těm, na nichž jsme byli zvyklí jezdit u nás doma, motocykly šlapaly jak hodinky, a tak jsem se konečně dočkal: náš tým, v němž kromě mne startovali Drahoslav Miarka, Arnošt Zemen a Miroslav Vytlačil, vyhrál Stříbrnou vázu. Podařilo se mi to pak ještě dvakrát, ve Španělsku v roce 1970 s J. Císařem, Vytlačilem, Rabasem a o rok později ve Velké Británii na ostrově Man s J. Císařem, Vytlačilem a Petermanem. Stihl jsem tedy začátek tolik úspěšných 70. let, kdy našemu soutěžnímu sportu úspěchy doslova pršely. Už jsem se na všech nemohl podílet, v roce 1974, po triumfálním úspěchu našich barev při Šestidenní v italském Camerinu, jsem pověsil přilbu na hřebík a začal se věnovat trenérské práci. To však už je jiná kapitola mého života, v němž hrál hlavní roli motocykl. A pokud jde o Šestidenní: stihl jsem dvanáct startů, jednou jsem byl členem Trophy teamu, jedenáctkrát jsem bojoval o Stříbrnou vázu. Dvě soutěže jsem nedokončil, ze všech ostatních mě dodnes hřejí zlaté medaile.